Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi nejlepší útočiště v každém nebezpečí a vyslyšíš své děti, když tě uprostřed soužení s vírou prosí; skloň se k nám ve své laskavosti a dej, prosíme, zemřelým věčné odpočinutí, útěchu truchlícím, zdraví nemocným, umírajícím pokoj, těm, kdo pečují o zdraví svých bratří, sílu, ducha moudrosti těm, kdo nám vládnou; a dej nám odvahu přistupovat ke každému vlídně, abychom všichni mohli oslavovat tvé svaté jméno. Amen

 

JE ZA CO DĚKOVAT

svědectví arcibiskupa Jana Graubnera o jeho boji s covidem

Zkušenost s těžkým bojem proti covidu nepřeji nikomu. Vím, že jsem ho zvládl především díky velké duchovní podpoře tisíců lidí, kteří se za mé zdraví modlili, a skvělé péči lékařů. Když mě na oddělení ARO navštívil sám ředitel fakultní nemocnice, mluvili lékaři o obdivuhodně rychlém zlepšování mého zdravotního stavu, který byl velmi vážný. Zaujala mě stručná reakce pana profesora Havlíka, který prohlásil: Tělo je jen odrazem ducha. Možná myslel na duchovní sílu jednotlivce, ale já v té chvíli opravdu myslel na sílu modlitby tisíců věřících. Cítil jsem, že tato síla mě nesla. Denně jsem všem žehnal. Dlouhých modliteb jsem nebyl schopen.

Životní zkouška je záležitostí krátkého času, ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním. Ježíše opuštěného, kterého jsem poznal skrze Chiaru Lubichovou, jsem si zvolil v kněžském mládí za Snoubence své duše. Bylo to proto, že jsem tehdy objevil, že Ježíš miluje nejvíc ve chvíli nejtěžší opuštěnosti od lidí i od Otce, když na kříži volá: Žízním. Sám je výkřikem, sám se z lásky stává ničím ..., a je všecko. V mém životě se ukázal jako Ženich vždycky věrný, zatímco já to o sobě říct rozhodně nemohu, protože jsem jej v mnoha podobách nepoznal nebo nepřijal. Ale On ukázal, že stačí obejmout bolest, neporozumění, problém, starost, a i když se problém nevyřeší a bolest neodejde, jde o osobní setkání s Ním. To jsem si znovu uvědomil, když přišel covid.

U mne se nemoc projevila velkými zimnicemi, někdy až třikrát denně a někdy to byl dvou až tříhodinový zápas. Viděl jsem, že nejsem schopen postarat se vůbec o nic, že se vysoké ideály zužovaly jenom na to, abych se přestal konečně chvět. Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán, že nemůžu udělat už v životě vůbec nic, protože všechno je mi vzato z rukou a brzy může být konec. Když taková zkouška přešla, tak jen tím, že zimnici vystřídala vysoká horečka, a vše se znovu opakovalo. Při jedné z posledních takových zimnic ale přišel úžasný pokoj, protože jsem si uvědomil, že právě v této nicotě, v této bídě, v této bezvýchodnosti přichází On a já už přece nemusím chtít nic víc, než abych byl v Něm. To přineslo pokoj, který mne zbavil napětí a bolesti. Ukázal se jako větší než všechno ostatní. V té chvíli bylo možné říct: Staň se Tvá vůle, teď už netoužím po ničem, jenom po tom, aby se stalo, co chceš Ty. Jestli mne v této chvíli voláš ze světa, říkám: Zde jsem. Jsem připraven. Ne, že bych byl připraven množstvím dobrých skutků, nebo mohl říct, že jsem splnil vše, co jsi ode mne žádal, ale jsem připraven přijmout Tvé milosrdenství, které je bezmezné a které je mou jedinou šancí, protože já už nemohu udělat absolutně nic než přijmout to, co dáváš Ty. Pak mi přišlo, že nesmím být sobecký, a proto říkám: Pane, ano, chceš-li, půjdu s Tebou v této chvíli. Ty se však postarej o všechno, o ty, ke kterým jsi mne poslal sloužit. Já jsem to nezvládl tak, jak by to potřebovali. Nemyslím si, že pro ně mohu ještě něco udělat. Ale kdyby sis to myslel Ty, nezdráhám se další práce a jsem ochoten pokračovat. Všechny další dny by byly jaksi navíc a budou patřit Tobě.

V nemocnici se nedokážu dlouho soustředit, modlitby jsou krátké a časté. Svěřuji Bohu zvláště ty, ke kterým jsem byl poslán, s vděčností žehnám všem, kteří se za mne modlí. Sám nechci nic. Ať rozhodne Pán. Lékaři hovoří o krizi a sepsi, ale v duši mám hluboký pokoj. Věřím, že Boží láska ukáže to nejlepší. Jestli modlitby lidí, kteří za mne prosí, nebudou vyslyšeny tak, abych se uzdravil, pak prosím, aby byly vyslyšeny tak, že se sejdeme u Pána. To by byl požehnaný plod těchto zkoušek. Vím, že je za co děkovat. Opakovaně vzpomínám na jednu z posledních proseb kardinála Vlka, který žádal lidi: Pomozte mi děkovat.

Dnes mám radost nejen z postupného návratu zdraví, ale i ze spontánního projevu živého společenství víry, které věřící ukázali modlitbou, jejíž plody nejsou daleko od zázraku. Naše církev přes všechny chyby není v krizi. Ona žije. Bohatí touto zkušeností můžeme pokračovat v modlitbě nejen za další nemocné, ale i za úplné zastavení pandemie a za návrat lidských srdcí k Bohu.

Převzato z farního listu sušické farnosti, červen 2021, zdroj: cirkev.cz